Fejeton: Bakalářka byla sranda, státnice už ne

Autor |2020-10-12T18:58:55+02:0010. října, 2020|Sloupky|

Příběh o bakalářské práci najdete v článku Fejeton: Jak jsem dal bakalářku do špatného hrníčku

Když jsem se zpožděním a tepem atakujícím hranici dvou set odevzdal bakalářskou práci, myslel jsem, že mám nejhorší za sebou. Ach, jak daleko jsem byl od pravdy.

Nikdy jsem nebyl člověkem, který by stresoval, a navíc mám ještě dost času, zatím se nemusím učit. Posouvám tedy štos papírů ke státnicím o metr dál, aby mě nerušil při sledování filmu. Střih. Jo, Honzo, už by to chtělo. Každý den se naučíš sedm stran z jednoho oboru, šest z druhého a pozvolna se připravíš na závěrečné zkoušky. Když mně se tak nechce! Vím, že to stihnu i později. Střih. Pětadvacet stránek za den? Tak jo, teď už nelze jinak, musím se kousnout a zabrat!

Den za dnem trávím s hlavou v papírech. A protože můj pokoj se mi kvůli učení zhnusil víc než kdy jindy, občas se učím ve vlaku do Prahy, občas venku se psem a občas na střeše připravený skočit dolů. Všechno ale jakž takž stíhám. První státnice na vedlejším oboru zvládám. Ne, že bych byl premiantem, ale ve výsledné kolonce mi svítí zelená, což je taky důvodem, aby mi stejná barva tekla do krku. Nebo červená, zlatá, průhledná. Zkrátka cokoli s dostatečným obsahem alkoholu. Ještě však není dokonáno a před sebou mám hlavní obor. Vzhledem ke svým výborným plánovacím schopnostem před sebou držím dvoutýdenní studijní plán. Podle něj vše zvládnu. Bohužel je den před poslední zkouškou a já se znalostně nacházím zhruba v půlce. Nestihnu to.

Startuji tedy svou cestu pěti fázemi umírání podle americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossovou. Zaprvé, popírání. „To přece není možný, musím to zvládnout,“ mluvím večer sám se sebou a se svraštělým obočím chodím po pokoji. Zadruhé, hněv. „Pi*o, já se na to můžu vy*rat! Ku*va!“ dávám celé vesnici vědět, že mě zítra čeká zkouška. Možná jsem probudil i rodiče. Zatřetí, smlouvání. „Bože, já vím, že s tebou často nemluvím, a vlastně v tebe ani nevěřím, ale jestli tam jsi, pomoz mi. Přísahám, že se napravím,“ uzavírám dohody se stropem pokoje. Začtvrté, deprese. „To je konec, nemá to smysl,“ válím se po zemi v kaluži slz střídavě doprava a doleva. Zapáté, smíření. „Rok volna je vlastně taky fajn. Tolik času, můžu pracovat. Bude to super,“ debatuji se zrcadlem a zpět se mi odráží můj nucený úsměv. V záchvěvu poslední energie si vypisuji čísla otázek a značím, které zvládnu. Naneštěstí nejsem Katniss Everdeenová a šance se nejeví v můj prospěch. Jednadvacet otázek, nesmím si vytáhnout čísla osm až čtrnáct. Tak uvidíme.

Na chodbě před osudnou místností se dozvídám, že z předchozích osmi studentů si nikdo nevytáhl číslo z mé černé listiny. Jdu na to. „Tak jsem vám vylosovala otázky dopředu, abychom se nezdržovali. Deset a dvanáct. Vyberte si, která se vám líbí víc a začněte,“ hlásí mi vedoucí komise.Tělo se mi plní zenem. Ještěže jsem skončil smířením a ne hněvem. „Podívejte se, vy jste ke mně byli tři roky upřímní, teď budu já k vám. Vezměte dalšího, já to na éčko nedám,“ mluví ze mě klidným hlasem smířený mongolský mnich. Po minutě a půl přemlouvání, ať se nevzdávám a dám tomu šanci – i přes fakt, že jsem daná témata ani jednou neviděl – odcházím zpět na chodbu, ven, do auta a domů.

Nějaké tipy na seriály? Mám teď dost času.

O autorovi:

Jsem milovník černého humoru a nevhodných poznámek. Taky obstojně zpívám ve sprše. Orientuji se převážně ve sportu, ale sleduji i každodenní dění. Od malička jsem rád bavil ostatní a zastávám názor, že bychom život neměli brát tak vážně. To je taky jeden z důvodů, proč jsem založil Denní chleba.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím