Báseň: Samota

Autor |2019-12-30T00:47:31+01:0012. listopadu, 2019|Básně|

Prostoru kolem pro desítky lidí,

mě ale trápí, co mé oči vidí.

jen z půli plná je postel v níž ležím

a v srdci vinu teď zase si střežím.

 

Co bylo bohužel nejde vzít zpátky.

Dnes už není s kým provádět hrátky

při dlouhých večer plných jen samoty

a leda na netu dostatku nahoty.

 

Teplota v pokoji zdá se jak mráz,

když si sám v posteli namlouvám zas,

že netoužím po teple ženského těla

umlčujíc duši, která by chtěla

zavzpomínat.

 

Na dobu kdy každý den zlepšil smích,

kdežto teď funguje leda tak líh.

Na pocit hlazení tvé jemné kůže,

jenž dnes nahrazují trny od růže.

 

A tak tu ležím o půlnoci sám,

namlouvaje si, jak se to mám,

že mě nic nesvazuje a zdobí volnost,

když srdce popravdě ničí okolnost,

jak zavřelas krám.

 

Přesto, že nezvládám dát pocit do vět,

je to pro mě pořád nejmenší oběť.

Jen tak se nemusím soustředit na hroty,

co do mě vstřeluje luk strašné samoty.

O autorovi:

Člověk holt není vždycky jen veselý.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím