Když zhasla svíčka,
ponořil se
sál do bezduché
samoty.
Nebližší zvuk
byl přejezd vlaku
a štěkot pudla
za ploty.
Do ticha zní
ten úlek v hlase ,
co vyvrcholil
v krutý řev .
Tak vstávám
tiše beze svědků,
a na rukách mám
Tvoji krev.
Jestli mám důvod
není věcné ,
není čas
hrát si na lásku.
Na hrob ti budu
skládat srdce
z mých slz, tvých snů
a oblázků.
Nůž padá z ruky
na parkety
a sálem
ozývá se hlas.
To je tvá matka,
co jí dávno
nejvyšší soudce
zkrátil čas.
Promlouvá ke mně,
neslyším ji,
to ticho
rve mi bubínky.
Ten nůž
a hrozný pocit viny
jdu radši
zamknout do skříňky.
Napsat komentář