Báseň: Esence lidství

Autor |2020-10-05T18:27:24+02:003. října, 2020|Básně|

Smutním.

Smutním, že lidé nejsou už lidmi.

Ostatní nedají svolení žít mi.

Pravda a láska staly se zlem.

Ukřižuj každého, kdo žije v něm!

Dneska už není prostor pro úsměv,

ten je jen překážkou. Jdu si pro úspěch.

 

Pláču.

Pláču, že nejvíc si vážíme papírů.

Než myslet na druhé, držíme manýru.

Dole jsme doufali, že někdo pomůže,

teď když jsme navrchu: sorry, my nemůžem‘.

Každý sám za sebe a všichni za mě,

já jsem teď šéf, ty si hnij na dně.

 

Zuřím.

Zuřím, že základní principy mizí,

odvěcí přátelé jsou si dnes cizí.

Kdy nám jen z hrudníků zmizela srdce?

Vidouce bezpráví, myjem‘ si ruce.

A kdo je na vině? Jistě ti druzí,

přec bych to nezvládl já, ni mí druzi.

 

Zpytuju.

Zpytuju svědomí, procházím činy.

Nejsem i já tím, kdo nese kus viny?

Však žádný z vůdcu či členů farnosti

nezmění nás náhle na dobré bytosti.

Začněme u sebe, netřeba víru,

abychom všichni tu mohli žít v míru.

O autorovi:

Člověk holt není vždycky jen veselý.

Napsat komentář

Při prohlížení těchto internetových stránek zpracovává dennichleba.cz Vaše osobní údaje, včetně cookies, za účelem hodnocení návštěvnosti webu a tvorby souvisejících statistik. Souhlasím